Tuto otázku si pokládáme s mým mužem již několik let. Úplně jasně si vybavuju ten zvláštní pocit, který nás ovládl zhruba před šesti lety. Ten pocit, který nám s mým mužem napovídal, že to "chce změnu". Jeli jsme autem ke kamarádům na chatu. Slunce zářilo na nádhernou beskydskou krajinu. A my si povídali. Vzpomínali. Plánovali.
Společně jsme prožili studia na vysokých školách, cestovali po světě, nedávno se vzali...Ale najednou to nebylo ono. "Něco" nám chybělo. Už jsme velcí. Toužili jsme po zodpovědnosti, chtěli jsme se o někoho starat, chtěli jsme náš vztah posunout "někam" dál.
Tak jsme si pořídili psa. A asi deset měsíců na to se narodila naše první dcera. Radost, euforie, láska, nové zkušenosti, ZODPOVĚDNOST. Jsme rodina! Za dalších dva a půl roku se narodila druhá dcera a společně s ní další vlna nadšení, lásky, další nové zkušenosti, další rodičovské povinnosti a starosti. A taky trochu únavy, nevyspání...jsme už velcí?
V den mých třiatřicátých narozenin mi po několikatýdenní nevolnosti vyšel pozitivní těhotenský test. Šok. Budeme mít třetí dítě! To přece nemůže být pravda. Jak to? A proč? Život se pro mne v onu chvíli obrátil vzhůru nohama. Tohle jsme přece neplánovali...
Několik týdnů přineslo smíření, pokoru, vděčnost. Opravdu jsem to nechtěla? Vždyť "pořídit" si tři děti nám kdysi dávalo smysl. A není to tak dávno, kdy jsem svým těhotným kamarádkám záviděla kulaté těhotenské bříško, vůni miminka, ten krásný pocit, když mrňousek saje mateřské mléko, teplo, které děťátko vyzařuje, když jej nosíte na své hrudi v šátku.
Budeme velká rodina. Život občas nejde jednoduše naplánovat. Tak si jej pojďme užívat. Už jsme velcí!
